Lenost vs Nikolas: 3:0

25. října 2010 v 20:59 | Nikolas |  vzkazník
Lenost. Většina z vás s ní má určitě co dočinění. Každý se s ní někdy pere a občas je také dost těžké nad ní vyhrát. Já s tímto hříchem bojuju celý život, ale řekla bych, že čím jsem starší, tím to graduje a graduje.


Nejvíc to na sobě vidím teď. Lenost už nademnou vede 3:0. Její dobré tahy byly sport, škola a vzhled.

Nejen, že už vůbec nesportuju a jen se válím doma, ale hlavně se mi vůbec po maturitě nechce učit. Když jsem chodila na střední, měla jsem samozřejmě povinné všechny předměty, takže jsem ráno v sedm vstala, rychle se zkulturnila a mazala směr škola. Stejný čas, stejná trasa. Sice příšerný stereotyp, ale fungovalo to.

Jenže teď - po maturitě - jsem nastoupila na vejšku a díky úplně jinému přístupu ke studentům a k učení, jaký se tu vede, s leností bojuju mnohem víc než dřív. Nejen že mám každý den maximálně dvě přednášky a mezi každou chvilku volno, ale taky už do mě nikdo nehučí, že musím přijít (vyjma seminářů, ty jsou povinné a na ty chodit musím), nikdo si nezapisuje žádnou docházku, nikdo se o mě a moje studium nezajímá. Všechno záleží jen na mě a ostatním je naprosto fuk, jestli se na škole udržím, nebo to nezvládnu. Každý tu hraje sám za sebe a všichni se tváří děsně důležitě.

A mě to nebaví. Jakou mám mít motivaci přijít na děsně nudnou přednášku a děsně nudných historických blábolech, které mě ani trochu nebaví? Na střední jsem měla ráda jen některé předměty (češtinu, tělocvik, zeměpis, ruštinu a možná trochu angličtinu), ale protože se vedla docházka a já si nikdy sama nechtěla falšovat omluvenky, byla jsem nucena do hodin chodit. Jenže teď žádné omluvenky nepotřebuju (opět vynechávám semináře, tam musím omluvenku přinést), takže když nepřijdu, jen nebudu mít zápis. A protože už jsem si to našla pár dobrých duší, které jsou ochotny mi zápis dát, netáhne mě sem ani to.

Ale je to celé i o něčem jiném. Na střední jsem pak byla za každý den, kdy jsem nemusela do školy, hrozně šťastná a dokonce jsem se těšila k doktorovi. Cesta od něj zpět do školy mi pak trvala asi hodinu. Teď doktory nesnáším, protože mě obírají o můj volný čas a cesta od nich domů se neuvěřitelně zkrátila na patnáct minut. Za volnou chvilku už nejsem vůbec vděčná.

Ale abyste si nemysleli, tak se snažím do té školy chodit :) Zase tak hrozné to není, jako píšu, ale člověk si musí postěžovat.

A teď mě ještě napadá, že ta lenost se u mě neprojevuje jen nechozením do školy a nesportováním. Ale taky třeba tím, jak se o sebe starám. Dřív, i když jsem měla mnohem míň času, jsem se ráno decentně namalovala, oblíkla jsem se tak, aby to aspoň trochu šlo, a taky jsem se snažila chodit včas (i když to byl pro mě kámen úrazu vždycky). A i přes to, že jsem si říkala, jak budu mít na vejšce ještě víc času a budu se o sebe moci starat ještě víc, není tomu tak. Protože si nejdu přednášku užít, ale přežít, ani se kvůli té hodině nemaluju, nežehlím si ofinu, neřeším tak moc, jak vypadám, ale aby bylo oblečení na cestu šalinou pohodlná a aby mi nebyla zima. Takže vlastně působím ještě hůř, než by si člověk dokázal představit.

A to je potom docela problém, protože nikdy nevíte, koho ve městě potkáte. Ať už je to váš ex, nejlepší kamarádka, sokyně, učitelka ze střední nebo ten sympaťák z vedlejšího bytu, kdo vám zaklepe na rameno, aniž by se to dalo čekat, není moc příjemné, když si najednou uvědomíte, že s těmi mastnými a skroucenými vlasy, kruhy pod očima a starou mikinou musíte vypadat jako strašák.

Třeba já dnes jela z hodiny tělocviku a do šaliny přistoupil jeden soutěžící z té kuchařské soutěže Na nože (dávájí to na Primě). Zrovna ten, kterému bych přála výhru. Chtěla jsem k němu jít a říct mu, že byl můj favorit, vyměnit s ním pár slov a zase jít. Ale neudělala jsem to. Protože jsem jela celá uřícená, se zpocenou ofinou a červenými tvářemi. A bylo to. Seděla jsem za ním a naštvaně jsem se bouchala do kolena, že musím vždycky po tělocviku vypadat tak příšerně :)

A co vy a lenost? Odoláváte jí, nebo nad vámi taky často vítězí?
 


Komentáře

1 Fleur 花 | Web | 25. října 2010 v 23:04 | Reagovat

Jsem též čim dál tim línější ... jestli to tak pujde dál, tak za deset let nevstanu z postele.

2 Lištička | Web | 27. října 2010 v 18:22 | Reagovat

Na nože také sleduji, komu jsi přála výhru? :-) Jinak tu lenost znám, někdy taky vyběhnu do školy v oblečení, které mi přišlo ráno první pod ruku a pak si třeba dodatečně nadávám, že jsem potkala toho a toho člověka a vypadala před ním jako strašidlo. Nicméně... jsou důležitější věci než to, co máme na sobě. A lidi, kteří to zas až tolik neřeší, jsou podle mého jedni z těch nejpohodovějších :)

3 Nikolas | E-mail | Web | 27. října 2010 v 18:27 | Reagovat

Jamiemu :)

4 Lištička | Web | 3. listopadu 2010 v 10:06 | Reagovat

[3]: Ano, ten byl sympatický :)

5 Aailyyn | Web | 9. listopadu 2010 v 23:08 | Reagovat

Vysoká škola je docela atak na sebekázeň. Já na semináře ani omluvenku nepotřebuju. Pokud nepřepálím povolený limit absencí, prostě smím nedorazit, aniž by někoho zajímalo, zda ležím doma ve čtyřicítkách horečkách nebo se mi prostě nechtělo. Když je přepálím nebo se k tomu schyluje, je teprve záhodno se nějak omluvit, vysvětlit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
(c) 2006 - 2013 Nikolas (nickii.blog@email.cz)
zdroj obrázku v pozadí - zde